Na začátek nám pomůže odlišit agresivitu od agrese. Agresivita je tendence k agresi a je přirozenou vlastností živočichů. Každý člověk má jinou míru agresivity, která je stálá. Je to podobné, jako když je někdo spíše extrovert/introvert – ani jedno není zlé, či dobré. Prostě to je a nese to s sebou své minusy i plusy. 

Zatímco agresivita je rysem osobnosti, agresivní chování je chvilkovou reakcí, která se může objevit i u dětí, které patří do kategorie „andílci“. Proč je toto rozlišení důležité? Protože ne vždy agrese plyne z přirozené agresivity: může se jednat o projev frustrace, pocitu ohrožení, nespravedlnosti, nebo dokonce napodobování viděného chování z okolí – zejména od sourozenců či dospělých.

Plivání, trhání vlasů, kousání, bití a ničení. Agresivní chování přichází ve formě nejrůznějších fyzických nebo verbálních útoků, nebo dokonce v podobě (sebe)destruktivního chování. Často to není ale zpráva, že se z dítěte stává ďábel, dítě se se spíš těmito akty snaží říct, že ho něco obtěžuje nebo trápí. Je to jeho specifický jazyk, kterým se snaží říct: „Něco uvnitř mně se děje, je to velké, je toho moc a já to jinak sdělit neumím.“

Proč se agrese u dětí projevuje? Jak říká dětská psychoterapeutka Aletha Solter: „Agresivní chování sice může být způsobeno nevyhojeným traumatem, nějakým druhem stresu nebo bolestnými pocity, v mnoha případech, ale agresivní děti žádné velké trauma neprožily – jen se v nich nakupila každodenní frustrace, zklamání, přehlcení podněty nebo potřeby, které nebyly naplněny.“ Jaké potřeby tím myslí? Například potřebu hry, pohybu a pevné citové vazby.

Křičet na dítě, když samo křičí, nebo projevovat agresivitu v odpověď na jeho agresi, je kontraproduktivní. Tyto reakce jen ukazují dítěti chování, které nechceme, aby samo dělalo. Navíc, až do věku pěti let jsou čelní laloky (ony pomyslné brzdy) mozku nezralé, to znamená, že dítě není plně schopné se samo zklidnit, ovládat nebo řídit své chování. Proto, dokud mozek nedosáhne zralosti, potřebují děti  pro zvládání agresivního chování vás, včetně praktických ukázek, jak zvládáš vlastní agresivní pohnutky ty sama.

Jak tedy na to? Stejně jako u všech emocí, platí i u agrese: snaž se být u silných emocí v přítomnosti dítěte a ukaž mu, že i když se agrese ve společnosti moc nenosí, je v pořádku ji prožívat. Je nutné však dát průchod agresi nějak neškodně, a to nejlépe skrze tělo (vybít energii směrem ven – například bitím do polštáře), nebo hraním si.

Výzkumy naznačují, že agresivním dětem pomáhá neřízená, na dítě zaměřená hra, a hry založené na výměně rolí. Jak konkrétně vypadají?

U neřízené, na dítě zaměřené hry, jde o prevenci. S pomocí této hry, tedy lze předcházet dalším agresivním potyčkám. Najdi si ideálně každý den aspoň pár minut na společné hraní v místnosti, kde jsou hračky: nic neorganizuj a nech veškerou iniciativu na dítěti. Pouze mu poskytni materiály, jako jsou stavební kostky, figurky, auta nebo panenky. A pak už jen nech dítě, aby se ualoj vedení. Bude tě úkolovat, dávat ti role, říkat, co se děje a co máš dělat. Dělej to. Nic víc, nic míň. Důležité je jen být „teď a tady“ a věnovat plnou pozornost dítěti. 15 minut denně stačí.

V čem je tato hra terapeutická? Díky tvé pravidelné pozornosti se dítě cítí oceňované a milované a druhý, neméně důležitý důvod: dítě si nevědomky do hry vnese vnitřní konflikty, bolesti a potřeby a odehraje si je  ve tvé bezpečné společnosti. 

Další hraní, které se dá využít je hraní založené na výměně rolí. Toto hraní je velmi aktivní, vtipné, ale některým rodičům občas trvá, než na ně přistoupí. Proč? Musí ze sebe totiž dělat slabé, hloupé, vystrašené či nemotorné, což se některým rodičům nelíbí. Typickou hrou pro agresivní děti je třeba polštářová bitva: necháš se dítětem porážet, přeháníš pády, prosíš o slitování. Necháš se porazit v páce. Při přetahování lana budeš ta, která prohrajeí. Nebo dětem dáš kouzelnou hůlku a ony budou mít moc tě přeměnit třeba ve zvířátko nebo ještě víc: zajistí tvé  zmizení. 

Tím, že se ve hře stáváš  slabší, dáváš  dětem možnost prožívat pocit kontroly a síly, což je pro ně, které se ve světě dospělých často cítí malé a bezmocné, velmi důležité. A druhým lékem v této hře je jednoznačně smích – ten odstraňuje frustraci, dává průchod nahromaděné úzkosti, a co víc, vytváří mezi tebou a dítětem pevné spojení. S tím souvisí následující:

Stejně jako u všech emocí, platí to i u agrese: snaž se pochopit, co tvé dítě prožívá, a ukaž mu, že je v pořádku se takto cítit.

👉 Uznej jeho emoce, řekni něco ve smyslu: „Vidím, že jsi teď opravdu naštvaný, a to je v pořádku. Všichni se občas takto cítíme.” Tímto způsobem ukazuješ,  že chápeš jeho pocity, aniž bys je soudila nebo potlačovala.. Některým dětem mluvení vadí, v tomto případě buď jen nablízku a nedělej nic.

👉 Nastavuj hranice: Je důležité dítěti vysvětlit, že i když je v pořádku mít agresivní pohnutky, některé způsoby jeho vyjadřování nejsou přijatelné. Najdi si vlastní způsob jak sdělit následující: „Je v pořádku, že jsi naštvaný, ale není v pořádku bít nebo křičet na ostatní. Pojďme najít jiný způsob, jak můžeš vyjádřit svůj hněv.“

👉 Nabídni alternativy: Pomoz dítěti najít zdravé způsoby. Nejlépe to jde skrze tělo (boxování do polštáře, skákání, házení nebo zadupání hněvu do podlahy), u starších dětí (školáků) lze zapojit kreativní vyjádření, jako je kreslení nebo psaní.

Někdy se stane, že je toho moc. Postupy nefungují, dítě je agresivní čím dál víc a rodiče si zoufají. I když agrese patří do repertoáru přirozených emocí, se kterými děti teprve musíte naučit pracovat, existují situace, kdy je agresivní chování varovným signálem něčeho, k čemu je vhodné oslovit odborníka:

👉 Agresivní chování je časté a intenzivní, překračuje běžné dětské projevy zlosti.

👉 Dítě způsobuje fyzickou újmu sobě, ostatním dětem, dospělým nebo domácím zvířatům.

👉 Agresivita přetrvává i po tom, co jste vyzkoušeli různé strategie a přístupy ke zklidnění a řešení konfliktů.

👉 Dítě se zdá být nešťastné, úzkostné nebo zjevně trpí, a to i mimo agresivní epizody.

👉 Nebo se naopak dítě zdá být chladné, nezúčastněné, zcela bez citu.

👉 Agresivní chování negativně ovlivňuje jeho každodenní aktivity, vztahy s rodinou nebo vrstevníky a školní nebo předškolní výkon.

V těchto případech není žádná ostuda pomoc vyhledat. Naopak, obrácení se na odborníka může být jedním z nejsilnějších kroků, které jako rodič pro své dítě a celou rodinu můžeš udělat. Obrať se na nejbližší Středisko výchovné péče, kontaktovat můžeš také dětského psychologa nebo Rodičovskou linku.